cccp

Jak se z Ruska volá ...

Užitečnou zkušenost ze země, kde včera znamená zítra, pro ŠTYCH sepsal Alexander Čihař





Složítě trůbku -
Vazmítě trůbku.

HY KAK?
Dovolte mi, abych s těmi trpělivějšími čtenáři nahlédl do doby dnes již časově poměrně vzdálené, avšak stále živé. V osmdesátých letech jsem se řízením osudu, jako člen hudební skupiny, na několik týdnů ocitl v tehdejším Sovětském svazu. Jakékoliv používání telefonu v Rusku, a to zejména mezinárodního, se tehdy jevilo, a Bůh ví, jak je to dnes, jako obrovský zážitek a v mých vzpomínkách zaujímá nesmazatelnou samostatnou kapitolu.
Zpočátku to vypadalo velmi jednoduše. Tarify pro telefonické spojení z kteréhokoliv místa v SSSR do libovolného města v Československu byly jednotné. Jeden rubl za jednu minutu. Rusové se prostě nezatěžují administrativními komplikacemi vzniklými z různých tarifních pásem. O co by člověk zaplatil více za spojení z Vladivostoku, o to méně by zaplatil z Užhorodu. Jednotný poplatek tyto komplikace ruší. Jednoduché, prosté, účelné. Tento celkem příznivý první dojem získaný úvodní informací byl hned zkraje lehce zakalen praktickou zkušeností s telefonováním z Moskvy a byl totálně převálcován v Ufě, městě kdesi za Uralem, kde zážitek s telefonováním byl jedním z těch, který mne přivedl do stavu těžké deprese. Nechci však předbíhat HY BOT.
Jednoho srpnového odpoledne roku 1981 jsem se ocitl v hotelovém pokoji 'gostinice Rossija', gigantu mezi moskevskými hotely. Zvedám sluchátko telefonu. Na dlouhém vyzvánění v centrále ještě neshledávám nic podezřelého. To se i v našich centrálách děje běžně. Dokonce i další čekání po příkazu operátorky: "Padaždítě minutočku" mne zanechává klidným. Jsem na začátku 6ti týdenního pobytu a začínám si cílevědomě zvykat na jiný tok zdejšího času. Pomalejší ?, rychlejší ? Nevím, je prostě jiný. Někdy mám pocit, že bych měl mít speciální hodinky na měření ruského času. Myslím, že Rusové jednali ukvapeně, když zrušili svůj kalendář. Nevím, v čem se lišil, ale jsem přesvědčen, že v ruských podmínkách měl něco do sebe. Da.
Hotel Rossija K.V.Stěpanovna
K.V.Stěpanovna -
děžurnaja (recepční)
Nakonec se tedy dočkám a důvěřivě žádám telefonistku o spojení. Hned se objeví jazykové problémy. Otázku "Jak dlouho budete mluvit?" si překládám po svém a do dle své logiky jediného možného "Za jak dlouho chcete mluvit" a odpovídám hbitě: "Sejčas", jako že spojení chci hned. To vše s patřičnou hrdostí a sebeuspokojením z toho, jak plynně jsem schopen konverzovat. Něco však vázne. Osoba v centrále znovu klade stejnou otázku a tentokrát už nelze pochybovat o tom, že se skutečně ptá na to 'JAK DLOUHO' budu mluvit. "To přece nemohu vědět", odpovídám upřímně. Co když mi žena sdělí, že jsme právě vyhořeli, ukradli nám auto, vyhráli jsme 100 000, anebo si jednoduše budeme chtít trochu popovídat.
"Tak až si to rozmyslíte, tak zavolejte". Cvak.
V praxi to pak vypadalo asi takhle: "Ahoj, nazdar, jak se máš, volám Ti z Moskvy. Už se těším domů a zavolám Ti zase pozítří. Měj se hezky a ahoj. No, a teď mi řekni, co je nového."
Člověk je velmi přizpůsobivý. Nároky na přizpůsobování však rostou se zeměpisnou délkou, čím víc na východ, tím větší dřina, tohle přizpůsobování.
Da.
Jak ovšem říká Valtariho Egypťan Sinuhet, nevěděl jsem tehdy, že jsem zdaleka nevypil kalich hořkosti až do dna. Když jsem totiž o tři týdny později opouštěl více než milionové město Ufa, kdesi v jižní části Uralu, záviděl jsem všem členům kapely, kteří doma neměli telefon a neměli tudíž kam zavolat. Posuďte sami. HET, OH HEYMEP !
"Gostinica Ufa" patřil k těm hotelům, které, jak říká F.R.Čech, nesou důvtipně název města, kde se nachází. Byl to opět gigant mezi "ufonskými" hotely. Ani jiný být nemohl, byl totiž jediný. Na první pohled hotel jako doposud každý jiný, slibující v rámci krajových možností a zvyklostí poskytnout veškeré služby jako např.: povlečenou postel se čtyřma(!) nohama, elektrické světlo, koupelnu s kohoutkem, minimálně jednou denně s vodou v něm, zasklené okno a - telefonní aparát.
Zvedám tedy sluchátko - jak místní říkají - trůbku. Dlouhé vyzvánění v hotelové centrále již sice znám, přesto, nebo právě proto, na něm neshledávám nic uklidňujícího. Začínám tušit, že následující běh událostí se patrně bude vymykat standartu. Poučen, objednávám tříminutový hovor. "A u vas talón?" ptá se profesionálně telefonistka. Po usilovném přemýšlení zjišťuji, že nejenže nic takového nemám, ale že ani netuším, co to je. Z následně poskytnuté informace mi svítá, že regionální nedůvěra v hotelového hosta narostla do té míry, že personál požaduje zaplatit za služby předem. Telefonický hovor se platí předem formou talónů, bez jejichž předložení si zkrátka nezavoláte. Nemá cenu diskutovat, utěšuji se tím, že schopnost přizpůsobení je známka inteligence. V tomto případě stejně neexistuje jiná možnost. Potíž je však v tom, že talony nelze koupit v hotelové recepci, jak by se kdekdo domníval, nýbrž na poště a to tak, že pouze na hlavní. Ta je ovšem dost daleko, vstoupit do veřejného dopravního prostředku ani do taxíku se večer neodvažuji, nehledě na to, že na poště mají stejně už zavřeno. Pro dnešek mám tedy smůlu.
Následující den se vydávám na hlavní poštu, je to výlet na 2 hodiny, ale mám času dost. Talon na tříminutový hovor získávám za 3 ruble bez problémů. Na hovor si však musím počkat až do 2 hodin v noci vzhledem k 4hodinovému časovému posunu mezi Ufou a Prahou. Ve dvě v noci zvedám sluchátko a objednávám Prahu. Vodopád otázek se uvolňuje.
"A u vas talon?"
"Da", odpovídám vítězoslavně.
"Nomer vašej komnaty?"
Sděluji.
"Noměr vaševo talona?".
Sděluji.
"Vaše imja?".
Patrně nastanou komplikace. "Čigarž" říkám provinile.
Neznám cizince, natož Rusa, který by dokázal opakovat moje jméno a pak ho někam napsat. Začínám hláskovat. Mohu doporučit, zkuste si to taky. V ruštině. Na písmeno "Č" mě nenapadá nic jiného než Čuk a Gek, o písmenu "G" ani nemluvě. Nevím jaké jméno si nakonec zapsala, ale podstatné je, že ho má. A nyní "ótčestvo". Jen těžko vysvětluji, že ho nemám, že ho u nás nikdo nemá. Cítím přes sluchátko, jak vrtí hlavou, co jsme to za hotentoty, když nemáme ani ótčestvo. Zapisuje si alespoň jméno otce, samozřejmě systémem hláskování.
"Nomer vaševo pasporta?".
Hledám pas a splňuji úkol.
"Kudá pozvoniť?".
"V Pragu."
"Kakoj noměr?".
Sděluji.
"Kavo pozvoniť?".
Manželku.
"Kem rabotajet?".
Kurnik, co je jí do toho, myslím si, ale vzorně odpovídám, že "Aná tancevájet."
"A skolko let u něj?".
Ježišimarjá, ona se snad bude ptát i na děti a babičku.
"A u vas rebjata?", čte mi myšlenky telefonistka.
Děti tehdy ještě nemám a na babičku se pro tentokrát neptá, takže můžeme pokračovat.
A na kdy že ten hovor prý chci objednat. No přeci hned, to je snad jasné, odvážím se jen pomyslet, nikoliv vyslovit. Pro ni to však taková samozřejmost není. Ten člověk chce telefonovat a myslí si, že kvůli němu zblázníme půl Sovětského svazu. Má pravdu. Vím, že všechny mezistátní hovory, a Bůh ví, že i meziměstské, a možná, že vůbec všechny, jdou přes Moskvu. Tam sedí v centrále jiná děžurnaja a pravděpodobně má na místní telefonistku úplně stejné otázky, jako ta zdejší hotelová na mne. Hierarchie se posouvá. Že chci ten hovor hned, jí nestačí. V tom formuláři, co vyplňuje, musí být údaj o času a datu uveden v číslech, nikoli ve slovech. Dobře, přistupuji tedy na tento požadavek.
"Chci hovor dne 28. srpna 1981 ve 2 hodiny" odpovídám předpisově.
"Kakovo vremeni?" se ptá bezelstně.
Tomu nerozumím.
"No přeci jestli je to místního, moskevského nebo pražského času!"
Teď jsem tedy poněkud zaskočen, rozuměj v hajzlu. Určitě nesmím říct, že pražského, to by pak nesouhlasilo datum a já bych vlastně volal do včerejšího dne. To už bych jí nevysvětlil. V Moskvě - tam je tak půlnoc, to by byl stejný binec, a tak tedy trvám na místním čase. Moc se jí to nelíbí, protože nadřízenou v moskevské centrále nějaký ufský čas určitě nezajímá.
Vypadá to, že výslech je u konce, mám prý "složíť trůbku" (položit sluchátko) a "podaždíť minutočku". No to už sice znám, ale nic jiného mi nezbývá.
Stejně tak se děje v sousedním pokoji, kde se náš bubeník pokouší volat rodičům. Bohužel, zůstáváme v našem čekání na telefon každý sám, protože nesmíme ani na chvíli opustit své pokoje. Případné okamžité nevzetí "trůbky" se rovná diskvalifikaci, minimálně pro tuto noc. Následoval by pak obvyklý postup od samého začátku. Za hodinu urguji, za dvě řvu a za tři se dozvídám, že "Maskvá něrazrešíla". Moskva prostě hovor nedovolila. Tečka, šmytec.
Jestliže Maskvá něrazrešíla, tak nemá cenu diskutovat. Je ráno, venku svítá a stejně už nemám sílu pokračovat. Vím, že za tři hodiny mě vzbudí povykující děžurné na chodbě, a tak musím rychle usnout.
SCHEMA TELEFONICKÉHO SPOJENÍ

        Ufa

Maskvá

Následující noc je již třetí, co budu pokračovat v telefonickém dobrodružství. Utěšuji se, že úvodní výslech mám již za sebou z předcházející noci. Jak však již chápavý čtenář tuší, moje naděje byla bláhová. Operátorka je zřejmě jiná, otázky začínají od začátku. Reaguji již však daleko zkušeněji, a tak si zjednodušuji situaci a vymýšlím si "ótčestvo".
"Včera jste ale říkal, že žádné nemáte!!!".
Proboha, ona je to ta samá a jenom si kontroluje pravdivost včerejších údajů. Cítím se jak na Barťáku, když na mě 'můj' přidělený estébák vytáhl tlustý fascikl a ohromoval mě, co všechno na mě ví z osobního života. Další vyprávění zkrátím, stejně by mi čtenář nevěřil. Všechno se opakuje až do momentu, kdy "Moskva něrazrešíla", protože se stalo neuvěřitelné : "Maskvá totiž razrešíla".

Čekám, tedy už jen na finální spojení. Připomínám, že ve vedlejším pokoji, stejně jako já, čeká již třetí hodinu na spojení s domovem kolega Petrásek.

Už slyším vyzváněcí tón pražského bytu, někdo zvedá sluchátko a ospalým hlasem (bodejť by ne, v Praze je půl páté ráno) se představuje:
"Haló, tady Petrásková, kdo volá?".
"Jé, dobrý večer paní Petrásková, tady je Lexa, z kapely, co hraje s vaším Petrem, ale promiňte, já jsem vám vlastně nechtěl volat, asi to spletli...", snažím se omluvit se mamince našeho bubeníka.
Paní Petrásková okamžitě procitá:
"Ježišmarjá, co je s Petrem?!, že on má zase srdeční záchvat jako minule. Řekněte mi pravdu, ne počkejte, řekněte to raději taťkovi, já ho hned vzbudím."
"Né, paní Petrásková...", naléhám, "...to nemusíte, nikoho nebuďte, Petr je úplně v pořádku, to jenom na centrále spletli pokoje..." to už bohužel zní jen do opuštěného sluchátka.
Pan Petrásek se po dvou minutách projevuje jako rázná hlava rodiny:
"Tak co se děje?".
"Jé, pane Petrásku, já vám hlavně chci říct, že Petr je úplně v pořádku a nic mu není.", snažím se zahnat jakékoliv starosti o synův zdravotní stav.
"A to mi kvůli tomu voláte v půl páté ráno?!". Cvak.
Jeho nelibost se na mne okamžité přenáší. Rychle volám do hotelové centrály a urguji chybné přepojení do jiného pokoje a důrazně žádám o nové, tentokráte správné spojené. Otázka mě odzbrojuje:
"Skažítě nomér váševo talóna".
Ale vždyť ho víte už asi 3 hodiny."
"Ne ne, ten, co jste mi nadiktoval předtím, jste právě protelefonoval". Cvak.
Je to neuvěřitelné, i čtvrtou noc opět vyplňuji dotazník. Dovolat se domů se pro mne stává otázkou osobní prestiže. Mám neuvěřitelné štěstí. Vše jde jako po drátkách. Obrazně i doslova. Nečekám ani čtvrt hodiny, Maskvá razrešíla, telefon vyzvání a na druhém konci se ozývá manželčina matka. Bohužel, je to 5 minut, co Eva odešla. Tři minuty mám však již zaplacené, strávím je tedy v přátelském rozhovoru. Zažívám pocit horolezce zdolávajícího Mount Everest. Nebýt té skutečnosti, že tříminutový rozhovor s tchýní asi přece jen nebyl ten Mount Everest, na který jsem si původně myslel. Da !
Po čtyřech dnech a nocích jsem totálně nevyspalý. Závidím všem kolegům, kteří nemají doma telefon a předchozí dny strávili v relativní pohodě. Zítra opouštíme Ufu a já se dozvídám, že naše další štace je Magnitogorsk, tzv. "zakrytyj gorod" (uzavřené město). A kromě jiných zvláštností se vyznačuje i tím, že se odsud nedá volat vůbec. Cítím se skvěle při představě, že se zase vyspím. Posouvají se mi životní hodnoty, vše je už relativní. Na cestu si kupuji láhev vodky a v její polovině začínám chápat, že i v Sovětském svazu může být člověk šťastný.
*****
KOTOPOBO HOMEPA ?